Umělci

Vyrůstat na pražském sídlišti v Jihozápadním Městě dává na výběr dvě existenciální možnosti – buď si k tomuto typu panelového bydlení najdete vztah, či se snažíte odsud brzy zmizet; zcela vynechána je varianta, že nemáte na výběr. U Michala Drozena přerostl kladný postoj k sídlišti do citu podobného lásce. Nedávno si pořídil ateliér v jednom ze žižkovských paneláků s výhledem na další paneláky a je to patrné i na řadě Michalových kreseb věrně kopírujících fasády protějších bytovek. 
„Hrdina je každý, kdo zůstává sám sebou,“ napsal v souvislosti s Michalovou tvorbou malíř Jakub Hošek. Právě uniformita sídliště, kde je tato problematika autentického přežívání v šedi aktuální, inspirovala Michala k tomu, že jeho hlavním tématem v současnosti je on sám – maluje sám sebe. 
Michal pracuje výhradě v sériích, tímto způsobem v minulosti maloval například boty, ovoce nebo angličáky, vše ve skutečné velikosti, až postupně došel ke kompozici z mnoha svých autoportrétů, kterým se naplno začal věnovat ve třetím ročníku a postupně je rozvinul směrem do obrovského měřítka. V roce 2014 je představil na Ceně kritiků. „Zakryl jsem s nimi celou stěnu a asi už nebyla cesta jinam, než začít ztvárňovat svoji figuru,“ mluví o svém dalším vývoji Michal. Inspirací pro něj byla i díla některých autorů jako Jasona Brookse (jehož plátna viděl na výstavě Beyond Reality v Rudolfinu) či Chucka Close. Na autoportrétech pracoval také během své stáže na Royal Academy of Fine Arts v Antverpách pod vedením Vaastona Colsona, kde ho velmi zaujala nezávislá platforma v čele s jeho profesorem – ultra eczema podobná pražské A.M.180, jíž je Michal velký fanoušek. 
Michalova loňská diplomová práce s názvem Indie Hero se skládala ze čtyř obrazů čtyři metry vysokých a ze skrumáže menších formátů zachycující Michala v různých situacích, jak se módními kreacemi stylizuje do pozice pětadvacetiletého hrdiny městské indie komunity, co je samozřejmě věčně bez peněz, ale chce být spokojený hlavně sám se sebou. Výsledkem je jakýsi lifestylový deník. 
V cyklu Start up vystaví sérii obrazů zachycujících spokojené momenty z Michalova introvertního života. Absolventskou práci, podobně jako vystavený soubor s názvem Start up End down, maloval Michal podle fotek, na nichž je on sám a veskrze je pořídila jeho přítelkyně Linda, která je oba fotí na různých civilních místech, a tak občas po boku Michala proplouvá do obrazů a stává se novou postavou jeho díla. Kvality obrazu jako je jeho nízká hloubka a zdání nedokončenosti přispívají celkovému efektu práce a mají v sobě něco z charakteru snapshotu. Není v nich ani příliš silného kontrastu mezi světlem a stínem. Plátna mají lidské měřítko odpovídající figuře Michala (193 cm) vpasované do rámu obrazu. 
Soubor je více sociálním dokumentem, zachycuje obyčejnost situace, prostředí a hrdost mladého páru, kdy jeden podpírá toho druhého. 
Samostatně Michala vidíme například u tyče zahradní sprchy s červeně nalakovanými nehty během letní party, na chodbě Vysoké školy uměleckoprůmyslové nebo na koncertu Mykki Blanca. Něco z lifestylového deníku ale zůstalo, například když se Michal oblékl do Lindiných šatů, čímž také tak trochu paroduje (ve vší počestnosti) obrazy, na kterých jeho bývalý pedagog Jiří Petrbok maloval svou dceru, a není to poprvé, kdy Michal na Petrbokovo dílo reaguje. Což je ironií na druhou, když vezmeme v potaz Petrbokovu recyklaci děl dalších autorů. Z dialogu mezi kresbami obou autorů vznikla i publikace pro tuto výstavu.
Michal Drozen (* 1989, Praha, Lužiny) je čerstvý absolvent Ateliéru kresby, školy Jiřího Petrboka pražské Akademie výtvarných umění. 

Krédo Ateliéru kresby, školy Jiřího Petrboka pražské AVU, zní: „Všechno je dovoleno, nic není zakázáno.“ Což studentům prakticky umožňuje dělat cokoliv, jak sám zmiňuje jeho vedoucí pedagog Jiří Petrbok, který spolu s Petrem Vaňousem jako odborným asistentem převzal ateliér v roce 2011.

V momentě svého nástupu do role vedoucího měl za sebou Jiří pedagogickou zkušenost jednak z poměrně dlouhé asistence své předchůdkyni Jitce Svobodové (od roku 1997, Jiří je mimo jiné také její student), ale i z působení na Střední grafické škole v Jihlavě. Opomenout se nedá ani jeho praxe z hlídání v ČKD (možná odtud pramení jeho „přepadovky“ ateliéru, tzv. namátkové kontroly studentů) či role zámečníka, jako zdroj obživy za normalizace. Jako svého kolegu si vybral nezávislého kurátora a teoretika Petra Vaňouse, s kterým občas pracuje i na vlastních uměleckých projektech. Vaňous jako historik umění v roli asistenta je na AVU výjimkou a obecně se kunsthistorici v ateliérech na vysokých uměleckých školách v ČR vyskytují velmi zřídka. 

Petrbok klade u uchazečů důraz zejména na jejich osobnost a vlastní téma, to pak vybraní mladí umělci rozpracovávají v prvních ročnících a někomu vydrží i do absolventské práce. V tomto ateliéru je mají dokončené vedle Michala Drozena například Tomáš Absolon či Martin Herold (finalista letošního ročníku Ceny kritiky za mladou malbu). Z jejich díla je patrné, že ačkoliv studenti v tomto ateliéru vychází z kresby, později začínají někteří pracovat s jiným médiem.

UP